Tehdy jsme byli mladí kluci,asi rok po vyučení a šlo se na vojnu.Hned na začátku ve vlaku to hodně kluků řešilo alkoholem.Než dojeli do Č.Budějovic,tak byli zpití pod obraz.Odhaduji asi více jak polovina branců.Já jsem nepil vůbec tvrdý alkohol a nemám ho v oblibě ani dnes.Můj táta sloužil na hranicích,tak jsem tam šel také.Po výcvikáči v Suchdole nad Lužnicí mne odvezli na rotu v Nových Hradech.Během mého působení u této jednotky jsem nemusel nikoho zastřelit ani zranit.A jsem moc rád,že se nic podobného nestalo.
Možná proto,že jsem byl ženista a potom starší ženista pohraniční roty.Do služeb na dráty jsem chodil také.Znám dodnes všechny úseky signální stěny.Byl jsem také na takzvané ,,bedně,,To byla ústředna kam se sbíhaly všechny poznatky z terénu a hlídaného úseku.Těšil jsem se celou dobu domů.Nebyla u mne žádná vojenská zanícenost a přehnaná horlivost.Něco bylo hezké,na něco nerad vzpomínám.Kariéru jsem tam dělat nechtěl.
Vracím se tam jen kvůli přírodě a také abych ukázal svým blízkým kde jsem strávil celé dva roky.Těší mne,že se mohu podívat na tu naši hranici i z té druhé strany.Proti komu jsme to vlastně stáli a hlídali.Bylo to vlasně hlídání našich uprchlíků z ČSSR a z ostatních zemí východního bloku.Z Raichu k nám za ty moje dva roky přišel jen jeden.Byl to nějaký Angličan.Nic se mu nestalo,jen nechápal proč ho nutí aby si sedl na betonový jehlan proti vozidlům a z kterého koukala navíc armatura.Nakonec si tedy opatrně sedl.To z něho chtěli udělat fakíra?
Vždy se mi líbila krásně obdělaná políčka co patří sedlákům z Pyhrabrucku.Tohle přece nemohou být špatní lidé.Mají vše udržované a u nás rostla jen lebeda a kopřivy až po demarkační čáru.Šířka hraničního pásma byla různá.Kde byl les,tak tam to ještě bylo v pořádku.Velké území Nikoho!
Někde pár metrů,někde 4km a víc. Pak mi ještě utkvěli v paměti vánoce.Údolím se nesly koledy.To bylo něco nádherného.Jiskřivý jasný mráz a sníh.Ti lidé na druhé straně zpívali ze srdce a člověk by se k nim chtěl přidat.Jen tak,pro radost v srdci.Něco zpívali česky a něco německy.
V roce 2010 jsem se byl podívat na poutní místo Mandelstein.Jel jsem tam s mojí polovinou na kolech.Po těch letech se už dá mnoho pochopit.Čas uzrál a já jen lituji,že jsem tehdy nepověsil ten samopal na plot a nešel si zazpívat s nimi.
Pokusím se nějak popsat moji práci,která se týkala státní hranice.Nové Hrady měly jen jednu signální stěnu s technickým označením U70.Za ní byl kontrolní pás asi 4m široký.Ten jsem udržoval buď sám,nebo s traktoristou.Byli tu i další dva mladší ženisté.Takže jsme na tom pracovali tři.Zde bylo důležité aby tenhle pás byl stále uhrabaný a aby na něm byly vidět případné stopy narušitele hranice.Bylo na něm stále co dělat.Bylo v něm spoustu kamenů po kterých by se dalo přeskákat beze stop.O tom by mohl vyprávět technik roty rtm. Lešťanský.Dále to bylo odvodňování kontrolního pásu,čištění propustí a také kladení výbušných nástrah.Tyto práce byly jen zřídka,většinu služeb jsme mněli v klasické ostraze hranic.To spočívalo v pozorování určitého úseku hranice.Tato hlídka se skládala ze dvou až tří osob.Služby nám vypisoval operační důstojník a toho zase kontroloval velitel roty.Já jsem sloužil za kpt.Pipka a zástupce byl mjr.Herman.Pipek z nás chtěl dostat nemožné.Hlavně chtěl mít vzornou rotu.Takže jsme dostali zabrt na drátech a pak v osobním volnu ještě trénovat a cvičit na vzornou rotu.Vše se mu splnilo.Po našem odchodu do civilu měl proryv do Rakouska.Tuším že to bylo někdy v roce 1977.Po něm byl velitelem roty opět mjr.Herman.Toho jsme měli všichni rádi.Byl to jeden z rozumných velitelů.Novohradský úsek měl 6,7km.Sousedil se Šejby a s Fischerovými Chalupami.Nachodili jsme tam spoustu km.Asi proto teď raději jezdím na kole.

SIS v úseku L11. (foto: J. Gara)